titulka

titulka

1/5/15

Silvestr 2014 a pokus o přechod Nízkých Tater

Po zkušenostech z minulých dvou let jsme předpokládali, že mezi svátky nebude sníh. Tím padly všechny sjezdové, skialpové, běžkové hory.  Nakonec nás inspiroval cizí nápad - fakt díky!

Novoroční chlebíčky jsme tedy připravili s novými kamarády ze zásob přinesených z údolí na horskou chatu v Nízkých Tatrách. Na tu chatu, kde jsme podle prvotního plánu dávno neměli být. Plány a skutečnost se tentokrát rozcházely víc něž jindy.

  

Tušili jsme, že nám první noc bude zima. Předpověď počasí pro Donovaly byla -15°C a my spali v přístřešku pověstným tím, že je v něm zima i v létě. Výsledek překonal očekávání. Po příchodu se nám nepodařil rozdělat oheň, a konzervy se na vařiči nepodařilo ohřát ale pouze rozmrazit. Pokusili jsme se uzavřít všechny díry do našeho obydlí, tak aby na nás nesněžilo. Ve spacáku do -12°C jsem usnul, až když jsem se přikryl bivakem. I tak jsem se několikrát probudil zimou.

Nouzovým stanem se pokoušíme oddělit schodiště/komín od našeho pokoje.

Druhý den byl zlomový. Při závěrečné části výstupu na hřeben Nízkých Tater jsme se prodírali kosodřevinou. Zasněženou přesně tak aby nebyla vidět letní značka a ještě se nedala použít zimní cesta. Překročení kosodřeviny nám trvala neskutečně dlouho a dost nás unavilo. V tomto momentu jsem si uvědomil, že dojít na chatu vzdálenou asi 12 km nebude sranda, ale pořád jsem tomu věřil.

Radost z překonání kosodřeviny trvala jen chvilku. Chvilku po ní začal foukat silný vítr a viditelnost sotva dosahovala k další tyči zimního značení. Vítr vál z boku, přesto nás značně zpomaloval a ochlazoval. Během chůze v bílém prostoru doplněném barevnými postavičkami kamarádů, jsem si byl jistý, že na chatu nedojdeme. Nadhazuji, že by jsme měli jít z hřebenu dolů a všichni souhlasí.

Do nejbližší vhodné vesnice vede žlutá značka ze Sedla pod Skalkou. Radovali jsme se z rozcestníku, který ukazuje hodinu chůze (3,5 km, z kopce) do vesnice. Měl jsem obavu pouze z toho aby jsme našli žlutou značku na prvních stromech. To se nám povedlo. Bohužel to byla poslední žlutá značka, kterou jsme ten den viděli. Velká část svahu byla zasažena polomem, který nás vyhnal mimo značku. Zbytek dne jsme prolézali mezi ležícími stromy. Poté sestupovali podél potoka za svitu čelovek.

Byl to můj doposud nejdivočejší den na horách. Ušli jsme přibližně 12 km, celkově nastoupali 1300 výškových metrů a slezli 1000 výškových metrů. Z hřebene jsme neviděli nic.

Jediná fotka druhého dne - Sedlo pod Skalkou

Třetí den jsme pouze přešli z Liptovské Lužné do ... hmm ... samoty Magurka. Provedli odpolední procházku abychom nepropili všechny peníze. Pak jsme šli spát. Na hřebeni bylo pořád hnusně.

Čtvrtý den byl TEN den z mnoha důvodů. Byl silvestr, bylo hezky a my byly na cestě zpátky na hřeben. Tentokrát nechám prostor pro fotky:






Pátý den jsme se probudili do mlhy a větru. To neodpovídalo včerejším plánům, přejít na Chopok a přespat v kamenné chatě. Především nám chyběly mačky. Při lepším počasí se dá hlavní část hřebenu přejít jen v pohorách, v horším případě na sněžnicích. V našem případě jsem si byl jistý, že to ve sněžnicích nepůjdu.

Tak jsme šli po stejné cestě jako předcházející den. Cesta ale vypadala jinak.





Poslední den se nestalo nic zvláštního. Vlastně jo viděli jsme hřeben Roháčů (Západních Tater) před modrou oblohou a omylem našli slovenskou památku UNESCO - vesničku Vlkolínec.